Alena El Bakr

Můj příběh

Můj příběh, je perfektní ukázkou toho, jak zapomenout na nefunkční naučené programy ve své hlavě, vykopat se z vlastního zadku a být sama sebou.

Cesta to byla dlouhá, ale stála za to.

Být šťastná a žít naplněný život totiž vůbec není k zahození. 

Vyrostla jsem v rodině, která byla extrémně tichá. Na pohled perfektní. Jenže uvnitř bylo prostě ledové království.

U nás se nenosily emoce. Ani negativní, ani pozitivní. Neprojevuj se. To se nedělá. A tak i já jsem byla extrémně tichá.

Hodná, snaživá holčička, která se chce všem zavděčit. (to mi vydrželo až do dospělosti a způsobila jsem tím sama sobě neskutečná zranění)

Jenže vždycky přišly jen další nároky a dobře míněné rady, jak být lepší. Porovnávání s ostatními. 

S učením jsem nikdy neměla problém a málo kdo by hádal, že uvnitř svádím každodenní boje o to, zda zvládnu pozdravit prodavačku v obchodě a jak přežiji další den ve škole.

Od nepaměti jsem toužila po parťákovi, po někom, kdo by mě přijal. Znal. Zcela. Neodsuzoval. Akceptoval. Ale to se nedělo.

Prošla jsem pár "přátelství", která vždycky končila stejně (blbě :D )

Přišla střední, rozvod rodičů, napjatá situace doma...

Pocity z totální ztráty domova, neukotvení.

S menšími i většími problémy jsem odmaturovala a nastoupila na vysokou, kterou jsem taky zdárně dokončila. V mezičase jsem procházela různými vztahy a hledala TO štěstí... úspěch... uznání.

Nic ale nebylo ONO. Nic mě nenaplňovalo. Můj život mi připadal totálně marný. Já sama sobě jsem se zádala marná. K ničemu. Nehezká. Nedokázala jsem se podívat na vlastní fotku. Slyšet svůj nahraný hlas. Všude jsem jen viděla nedokonalost.

Život mi nedával žádný smysl. 

Ve dvaceti jsem doslova myslela na to, že na ničem vlastně nezáleží... Pořídím si hypotéku, děti a prostě to nějak doklepu. Tak to přece je. Pro všechny. Od toho na světě jsme, nebo ne?

Jaká byla má přesvědčení v té době?

- Najdi si práci a vydrž v ní celý život. 

- Drž hubu a krok!

- Buď milá za všech okolností a prvotně se starej o ostatní.

- Říkat NE je neslušné.

- Peníze kazí charakter. Podnikání není nikdy čisté.

- Hojnost v životě není potřeba. Musíš být skromná a nevymýšlet blbosti.

Podle toho taky všechno v mém životě vypadalo. Neměla jsem ani tušení, že je životně důležité mít sny a touhy a vědt, co chci já. Ne ostatní.

Není žádné překvapení, že neřešené tlaky narůstající uvnitř se musí projevit. Prvotní náznaky - časté záněty středního ucha, mononukleoza, problémy se slinivkou, bolesti jater... Pozdější - úzkosti, deprese, sociální fobie...

Přes menší a větší životní pády došlo na děti. Nebo spíš primárně na pokus o to nějaké mít.

Když jsem se pro toto rozhodla, netušila jsem, že mě čekají  tři potraty, hromada vyšetření, odmítání lekářů, protože ve svých pětadvaceti jsem byla přece dost mladá, tak o nic nešlo...

Byla jsem plná bolesti a touhy se stát mámou. V dítěti jsem viděla řešení všeho.

Jenže už toho bylo tolik. Napadlo mě, že to vzdám. Že to prostě zabalím. Jenže v ten moment jsem snad poprvé v životě poslala vesmíru naprosto přesnou objednávku. Objednávku na miminko. (Což mi došlo až po letech) A... ano. Stalo se. Narodil se mi syn. 

Všechno a všichni ostatní přestali existovat. Nebylo to ani moc těžké. V té době totiž už v mém životě nebylo téměř nic a nikdo.

Žádné vztahy, žádné zájmy, žádné cíle, sny. Nic.

Chvíli jsem si myslela, že mi to nevadí. Že nic a nikoho nepotřebuji. 

Akorát ty deprese. Plíživě přicházející stavy bezmoci. To neustávalo. Proč to nikdo okolo mě neviděl a nepomohl? Nebo viděl, ale nechtěl vědět? Nevím.

Každopádně jsem se dostala do bodu, kdy jsem pocítila neústupující touhu všechno změnit. Pro svého syna. Pro sebe. Vypadnout z toho. Vyzkoušela jsem pár věcí a nic nefungovalo. Jen myšlenka na cestování byla pořád dotěrnější.

Poznat jiné prostředí. Lidi. Způsob života...

Ten vnitřní hlas, který volal, že tohle není všechno. Že tohle vůbec není můj život. Nedal se utišit.

Jednoho dne jsem se rozhodla.

,,Chci to udělat! Nemůžu přece nic ztratit!" a za necelé dva měsíce jsem už balila kufr a kupovala levnou letenku do Karibiku. Tadáááá. Geniální nápad. ŽÁDNݨPLÁN. ŽÁDNÁ JAZYKOVÁ VYBAVENOST. TÉMĚŘ ŽÁDNÉ PENÍZE... roční dítě... dva kufry na osobu. Letenka a romatnické představy.

A snad poprvé totální důvěra v život. Jen jsem si to ještě neuvědomovala.

Jak reagovala rodina si asi dovedete představit. Ale já věděla. Cítila. Bylo to TO ... ONO... Nezajímalo mě, jestli je to šílené, nebezpečné, divné, takové či makové. Volalo mě to. Musela jsem.

Celkem snadno jsem se dostala do Venezuely. A tam vše začalo. RESTART ŽIVOTA. Dny bez telefonu, které se vlečou a člověk poznává sám sebe. Všechna svoje světlá i temná zákoutí. Tři úžasné roky. 

A zároveň jsem tam taky dostala tu největší životní lekci, kterou jsem dokázala ocenit až mnohem později. 

Pochopila jsem, co je to být na dně. Ztratit sama sebe. Ocitnout se v područí manipulace. Nevěřit ani vlastním myšlenkám. Co je to mít strach, být nemocná a být úplně sama se zodpovědností za malé, bezbranné dítě. 

Někdy v tento čas jsem seděla u postele svého syna. Dívala se na něj, jak spí a poslala myšlenku.

Jestli existuje Bůh, chci ho poznat. Bylo mi jedno, jaký Bůh to bude. Jestli to bude Bůh, vesmír nebo klidně šmoula. Jen jsem toužila vědět, jestli to jde jinak. Jestli existuje dobro a vedení... Síla... Cokoli.

Najednou se vše začalo otáčet.

Pochopila jsem, co znamená opravdové přátelství. Jak vás cizí lidé dokáží přijmout a pomoci vám na nohy. Že dobro nechodí po horách, ale po lidech.

Z Venezuely mě osud zavál do Ekvádoru a potom zpět do Čech... Každý přesun nesl životní zkoušku. Plány, které nevyšly nebo  vyšly jen částečně.

Učila jsem. Pomalu. Jako když se dítě učí chodit, já se učila žít. Milovat život a sebe.

Nejbolestivějším zlomem byla smrt mého tatínka.

Kdy jsem měla pocit, že je to zase zpět. Tmavé, bolestivé dny. Slzy... Pocit bezmoci. Ztráta podpory. Jenže ani v tomhle momentě už to nebylo jako předtím. Už jsem věděla příliš a snad se měla i trochu ráda.

Jak už tomu bývá, z dalšího dna přišel opět vzestup a jen co jsem se trochu sebrala, čekala mě cesta ze všech nejnečekanější.

Cesta do Egypta. Kde jsem přes všechny své vize (které byly opravdu jinde, jak pracovně, tak polohou na zeměkouli), zakotvila. Alespoň prozatím. Kde jsem začala chápat, jak fungují energie, se kterými jsem si už nějakou dobu hrála. Že vesmír má své zákony, kterými se řídí a my se je máme naučit a respektovat. 

Začala jsem pracovat v turismu a projela Egypt napříč. Jako přidanou hodnotu jsem potkala energii Ra-Sheeba a bylo mi ctí s ní začít pracovat. Primárně jen pro sebe. Později s přáteli a nakonec i jako terapeutka a koučka.  

Poznala jsem muže, který mě přijal, jakou jsem. Přesně takového, jakého jsem si přála. Takového, který mě nechá rusůt a poroste spolu se mnou. A narodila se mi dcera. Nejvyrovnanější a nejšťastnější dítě pod sluncem.

Když jsem pochopila, jak moje myšlení ovlivňuje můj život, všechno se změnilo.

Bylo to jako probudit se ze snu.

Slovo zodpovědnost najednou dávalo smysl a přestalo mě děsit.

Úspěch, hojnost, harmonie... všechno začalo pronikat do mého života přirozeně. Zjistila jsem, že to je TO, co jsem celou dobu hledala.

Vnitřní klid a porozumění. Že všechno je uvnitř nás.

Štěstí, svoboda, naplnění. Láska. Najednou mi bylo jedno, jestli mě někdo ocení, protože jsem si začala vážit sama sebe.

Všechno to, co jsem hledala tam venku, jsem už dávno měla.

Přestaly mě štvát poučky ostatních, kteří tvrdily, že si tvoříme vlastní realitu a začala jsem si ji vytvářet taky. Pochopila jsem všechny ty knihy, které jsem během let přečetla, protože jsem to všechno začala opravdu cítit a žít.

Z problémů se najednou staly dobrodružství a výzvy. Přestala jsem se snažit a makat a dřít a začala jsem dělat věci s lehkostí a užívat si je. A ono to co? Konečně fungovalo.

Přestala jsem se dloubat ve všech těch nespravedlnostech minulosti a začala v nich vidět požehnání. Konečně jsem byla schopná vnímat, že jen díky tomu všemu jsem poznala sama sebe i se svými nejtemnějšími stránkami. 

Uviděla jsem mnoho momentů ve svém životě, kdy jsem se řídila intuicí nebo naopak ne. Jak dopadlo mé chování. Jak jsem si častokrát do života přivedla právě to, co jsem nechtěla a proč to tak bylo.

Došlo mi, že ten nejjasnější plamen vrhá nejtemnější stín. A že ze stínu můžeme vystoupit. Že je nutné ten svůj důkladně znát a nebát se ho, ABYCHOM MOHLI ZAČÍT ZÁŘIT.

Říká se, že žádný šaman není svatý. Musí totiž nabýt zkušenosti oboustranné, aby s nimi mohl pracovat.

Aby rozuměl a cítil. S touhle myšlenkou souzním. Pochopit ostatní je totiž mnohem jednodušší, pokud člověk sám mnohé pády prožil.

Prozřela jsem. Díky vesmíru... Bohu.. jak chcete... Protože každý tuhle sílu můžeme nazývat jinak. 

Chcete zažít svou osobní proměnu? Vytovřit život svých snů? Ráda vám budu stát po boku prostřednictví koučinku, energetické terapie nebo online kurzu.

IMG_5881_edited.jpg

Nenechte si nic ujít a registrujte se

© by Alena El Bakr. Proudly created with Wix.com

  • Facebook - Black Circle