Cestování s dětmi


Tolik diskutované téma... a tolik moje zkušenost a můj pohled :)




Úvod k rozhovoru pro cestolino a inspirace pro tento článek byly otázky:

Na všech cestách s tebou byl i tvůj malý syn, kterému je teď 5,5 roku.

Jaký to mělo vliv na tvé cestování? Více jsi plánovala? Cestovala po lepších hotelích? Co bezpečnost ženy s malým dítětem?


(A tolik byly původní, nezkrácené odpovědi na ně. )

Všechno spíše úplně naopak. Naučila jsem se díky tomu nic neplánovat, opustil mě strach – ten šílený mateřský pocit, že se o své dítě nebudu schopna dostatečně postarat, a že nepřežijeme bez řádně povlečené postele. Hotelových služeb jsme využili asi dvakrát (jednou na Margaritě, kdy nám byl darován pobyt v apartmánu od profesorky Harvardu, která se zde již nudila - mimochodem brzy jsme pochopili proč a resort také opustili :D - a jednou při opravdu dlouhém přejíždění ekvádorského pobřeží, kdy jsme po osmihodinové cestě zatoužili po horké sprše a rychlém spánku. Jinak jsme se vždy pohybovali po místních ubytovacích zařízeních a pokud bylo možno, využívali pozvání a pohostinnosti přátel, které jsme v navštívených zemích měli a máme. Jak jinak lépe nasát místní tradice a kulturu? :)

Musím podotknout, že syn mě naopak dostal na místa, kam bych asi byla líná sama vyrazit. Jen díky němu jsme například došli až na vrcholek hory v Ekvárodu, která měla okolo 4500 metrů. Já byla spokojená už sto metrů pod vrcholem, ale on prostě musel nahoru. A nakonec to určitě stálo za to. Sedět nad mraky a pozorovat dění v údolí je jedním z našich společných nezapomenutelných zážitků.

V této oblasti jsme se zdrželi asi 14 dní na naprosto typickém horském statku s ohništěm v kuchyni, bez rozvodu vody a pro oba z nás to byl úzasný čas.



Konkrétně tento příběh zmiňuji, protože to byl pro mě jeden zmnoha vyznamných AHA momentů. Seděli jsme na stráni vedle ohně, pozorovali jsme hvězdy, dojídali opečnou kukuřici utrženou na místním poli a prostě jsme jen byli a bylo nám dobře.

V tuhle chvíli přišlo velké uvědomění, že v naší evropské, výkonostně zaměřené společnosti nám často mnohé uniká na úkor dosahování výsledků a zisku. Naše děti mají luxusní pokojíčky, linčujeme se, když nevlastníme monitor dechu pro novorozence nebo jsme k šestým narozeninám nekoupili nové kolo a zapomínáme, že tímto vztah s dítětem nevytváříme.

Děti jsou až nebezpečně adaptabilní, více než mnozí dospělí lidé a potřebují především naši péči, pozornost a lásku.

Ani jednu z těchto věcí, jim cestováním neubíráme. Naopak máme možnost jim ukázat, že je někdy potřeba přizpůsobit se situaci, že ne všichni lidé mají stejné zvyky, a tak bychom je neměli dávat do krabiček, že ne všude mají plnou lednici a luxusní autou, a že ani jedna z těchto věcí nám nebrání v udržení si vnitřního pocitu stěstí. Malé dítě tohle nepochopí slovy, protože i pro nás dospělé to může znít jako prázdné fráze. Jsem naprosto přesvědčena, že malé dítě tohle všechno může pochopit jen přes vlastní pozorování a prožitek.

Co se týká bezpečnosti, neměla jsem v žádné z námi navštívených zemí problém. Lidé jsou zde k dětem tolerantní a děti jsou součástí života. Dítě v restauraci není problém, převládá názor, že dítě je součástí společnosti a musí se tedy naučit v ní fungovat. Automaticky se předpokládá, že u toho bude někde i zlobit :) Naopak moje zkušenost říká, že lidem s dětmi jsou ostatní ochotni více pomoci. Není vyjímka, že vás někdo pustí sednout nebo ve frontě před sebe. Nikde jsme se ohroženě necítili.


Doplnila bych již jen krátce:

Že se cestování s dětmi těší větší a větší oblíbenosti je obecně známo. Že tím roste i počet jeho zarputilých odpůrců nás nemůže překvapit. Samozřejmě stoupá i počet otázek, z nichž nejčastěji se ptáme, ,,Proč s dětmi cestovat?" a ,,Mají z toho něco?"

Proč s dětmi cestovat je už částečně zmíněno výše. Nehledě na rozvoj adaptability, jejich obzorů, umožnění pozorování různých situací, vytváření imunity a otevírání dveří jazykové vybavenosti, s nimi trávíme čas. A to je to nejcennější. Co z toho mají je tedy naprosto jasné. Kontakt s rodičem. A dál? Maličké děti si možná nepamatují vše, jak bychom si přáli. Ale nikdo neví, co se v jejich nitru uchovalo. Možná že to jednou v životě najdou, ani nebudou vědět odkud se to vzalo. Na tom přece nezáleží. Sama u svého syna vidím, jak motá názvy zemí, kde už všude byl, jak mluví španělsky a říká tomu English, ale taky vidím, jak se naučil pohybovat na pláži a v moři, jak se dokáže chovat k ohni, jak si poradí, když chce rybařit a zrovna nemá prut. A jsem si jistá, že tohle by se v obýváku nenaučil. A jsem si také jistá, že spoustu těch věcí jsem ho nenaučila já, ale lidé, které jsme potkali a potkáváme. Situace v nichž jsme byli a společně řešili.

Když vidím děti, které s rodiči cestující, vidím děti zvědavé, někdy neposedné, kterými hýbe touha zkoumat. Vidím děti, které se nebojí mluvit s lidmi. Děti, které po pár minutách odkládají tablet a hledají aktivitu.

A když vidím rodiče, kteří cestují s dětmi, vidím rodiče odhodlané dát svým dětem do života tu nejlepší výbavu, rodiče aktivní, kteří si svoje rodičovství užívají.

Nevidím žádná nezodpovědná monstra vystavující své děti stresu a nebezpečí.

Ať už tedy s dětmi cestujeme reálně nebo prstem po mapě, vždy bychom to měli dělat tak, aby to vyhovovalo oběma stranám a aby byl tento společný čas naplněný oboustrannou radostí.

A protože cestování s dětmi má i svá úskalí, jako např. dlouhý pobyt na letištích a na palubách letadel, pokusím se v jednom z příštích článků sepsat pár našich rad, jak to v klidu přežít a nepohoršovat ostatní cestující. :)


Cestování a rodičovství zdar.

246 zobrazení

Nenechte si nic ujít a registrujte se

© by Alena El Bakr. Proudly created with Wix.com

  • Facebook - Black Circle