Egypt - (ne)ze-mě

Napsala jsem článek. Pak další. Další. Další. A další. Ten jsem smazala, upravila, přejmenovala A nepublikovala. Proč?

Psala jsem je na popud otázek a všechny ty články jsem vnímala jako prázdné. Zbytečné a nicneříkající. Byla jsem si jistá, že když v obsahu bude slovo koronavirus a Egypt, přečte si jej spousta lidí. Mohla jsem přidat ještě utrpení, krize, tragédie. Pane, to by byl úspěch. Ta představa mě nebavila.

Celá ta věc okolo viru mě vlastně nebavila. Často jsem vzpomínala na online hovor se ženami ze 14ti zemí světa. Dělily jsme se o své zkušenosti v době karantény. Celý počin zorganizovala moje kamarádka Bára. (Baru, díky. ) Bylo opravdu zajímavé slyšet všechny ty příběhy. Přemýšlela jsem, jak to doléhá na lidi napříč národnostmi a někdy mi z toho bylo vážně smutno.

Radši jsem se na pár dní stáhla do ústraní a pozorovala. Přestala jsem se účastnit diskusí, strávila několik dní na pláži, vyčistila si hlavu od zbytečného balastu hrnoucího se na mě ze všech stran.

Možná tomu nebudete věřit, ale nebylo to tak úplně snadné. I když si informace o situaci nevyhledáváte, ony si najdou vás!

Pustila jsem si youtube a oblíbenou písničku přerušila reklama na koronavirus. Tedy vlastně na mobilního operátora, která pojednává o té zákeřné nemoci a nutnosti zůstat doma. Vypnula jsem jej a hudbu pustila z uložených souborů. Za deset minut mi mlátily na dveře sousedovy děti: ,,Tetoooooo, víš, že nesmíme do bazénu? Je tam virus." Je to prostě všude!

V offline režimu se mi nesmírně ulevilo. Mohla jsem se vrátit a projít pár diskusí, abych zjistila, jaký pocit ve mně komentáře zanechávají a jaké otázky se tam objevují.


,,Jak to vlastně v tom Egyptě opravdu je? Jaká je ta pravda?"


Hledáte obecnou pravdu a dovídáte se různé věci? Není divu. Obecná pravda totiž neexistuje v žádné zemi. Ani tady. Vše je ovlivněno způsobem života, životní úrovní a zkušeností osoby, která vám tu "pravdu" vypráví.

Povím vám tedy tu svoji.

Vede mě k tomu moje zjištění, že mnozí lidé vidí Egypt jako takovou bezmocnou, chudou a neschopnou zemi. Můžeme říci (ne)zemi. Prostor třetího světa, který se zmítá v utrpení.

Upřímně řečeno, v počátku toho všeho, jsem se taky poměrně obávala. Masmédia totiž vytvořila naprosto katastrofickou vizi, ve které jsme měli padat k zemi jako mouchy. (V žádném případě nechci rozporovat obrovské ekonomické důsledky situace.)

Co ale i přes všudypřítomnou kritiku vidím?

- systematický postup vlády v zavádění opatření

- kontrolu jejich dodržování

- vybudované polní nemocnice

- mezi klasickými nemocnicemi vyčleněná pracoviště pro nemocné Coronavirem

- personál nemocnic vyškolený, jak se chovat - dobrovolníci i zdravotníci vyrazili do ulic informovat obyvatele

- vládní představitelé věnovali 20 procent svého platu do fondu pro boj s Coronavirem

- rodiny lékařů, kteří zemřou na Coronavirus mají přislíbenou podporu 100 tisíc LE, rodiny lékařů, kteří se nakazí 20 tisíc

- někteří lidé začali šít a vyrábět roušky

- Egypt posílá pomoc Itálii a USA (tady se mě jala obava, že na obyčejné lidi na venkovech roušky možná nezůstanou, ale vzápětí...)

- Egypt spouští výrobu roušek

- armáda a dobrovolníci rozdávají roušky na ulicích a v metru

- vyrábí se levné plicní ventilátory

- lidé, kteří mají obavy, vyrábějí "desinfekční brány" na vjezdu do vesnic

- jiní vyrábějí přenosná umyvadla, která umisťují na ulicích

- ve společnosti panuje především klid

- mezi Egypťany i rezidenty se objevuje solidarita - vybírají se peníze pro chudé, lidé se dělí o to, co mají. Kompletují se tašky se základními potravinami pro potřebné, atd.

Ve výčtu věcí, které mě mile překvapily, by se dalo pokračovat.

Nepřipadám si jako v (ne)zemi. A lidé tady se mi nezdají bezmocní.

Co mi hlava nebere, je neustálá kritika všeho toho počínání. Nerada bych pitvala, proč se při třiceti stupních ve stínu nedá nosit rouška. Léto přijde i do Česka a vše se vysvětlí samo. A ani ostatní napadané věci nejsou záležitosti, kde bych měla potřebu se negativními reakcemi zdlouhavě zaobírat. Kdo chce psa bít...


Zůstávají ale dvě, které mi za zmínku stojí.

Proč? Protože často slýchám, jak chcete pochopit egyptskou mentalitu a zdejší zvyklosti. Protože Egypt milujete a zajímá vás to.


První z nich je - kritika modlitby a víry, že lidi ochrání Alláh.

Ne všichni na světě jsou ateisté. V Egyptě takového člověka nepotkáte. Víra v Alláha je v lidech hluboce zakotvena a bez polemiky o tom, jak kdo dodržuje církevní přikázání, je součástí jejích životů.

Jejich pohled na život a smrt je diametrálně odlišný od pohledu českého ateisty, který smrt, jako součást života, nepřijímá a mnohdy nevnímá vůbec žádné duchovní aspekty života.

Jiný kraj, jiný mrav. Důvod ke snaze o pochopení, případně obyčejné přijetí bez otázek, rozhodně ne důvod k odsouzení nebo posměškům.

Když lidé vyšli společně do ulic, aby se modlili, objevily se výtky i z úst některých egypťanů. Pokud se ale zamyslíme, byl to logický krok. V době krize mají lidé vždy větší potřebu obracet se k Bohu. Věří-li z hloubky svého srdce, odstraňují tak stres a strach. Pokud se mohou lidé potkat na trhu nebo v supermarketu, nepotřebujeme se rozpakovat nad společnou modlitbou, která mnohým zvedne náladu a vykoná tak požadovanou službu.


Druhá věc - kritika pomoci a způsobu jejího provedení.

Jestliže se někdo rozhodně přiložit ruku k dílu a vypomoci ostatním, ať už materiálně nebo finančně, to poslední, co potřebuje je, aby na něj někdo útočil.

Pravděpodobně ví, co dělá a proč to dělá. Lidé vědí, proč chtějí přispět penězi, potravinami, oblečením... Vede je k tomu jejich vnitřní motiv, kterému ostatní nemusí rozumět. Mají možnost. Zapojit se nebo nechat být. Kritizovat a přitom nic nedělat, je velice snadné. Zůstával mi rozum stát nad tím, kolik lidí čelilo nenávisti jen kvůli tomu, že se rozhodli udělat něco dobrého.

Když jsem spustila projekt Egypt nosím v srdci, dostalo se mi komentáře o tom, jak bych to měla dělat lépe. Já jsem věděla, proč nechci vybrat peníze a odevzdat je do mešity. Jedním z důvodů bylo, že se dalo se předpokládat jejich uzavření. A tak se taky stalo. Kde by byly peníze teď? To se můžeme jen dohadovat.

Nyní vím, že peníze z projektu proudí konkrétním rodinám.

Nejednou mi tekly slzy. Například když mi jedna z žen, které jsem odesílala peníze, prozradila, že polovinu rozdělila mezi svoje sousedy, protože oni neměli to štěstí a pomoci se jim nedostalo. Nebo když jsem slyšela, jak jeden z příjemců polyká slzy a děkuje. Teď už si může zase koupit potřebné léky.

Těší mě, že v době Ramadánu budu mít volné ruce a můžu tak udělat službu lidem, kterých se citelně dotknou omezení během svatého měsíce.

Ramadán začíná zítra večer. Měl přijít čas solidarity a podpory potřebných. Na ulicích se mělo objevit tradiční večerní hodování. To však bylo zakázáno. I mešity zůstávají uzavřeny.

Já ale pevně věřím, že prostor pro dobro(činnost) zůstane zachován.


Jedna obecná pravda říká, že pravá povaha člověka se projeví v krizi. To jsme už viděli. Kdo chtěl, fňukal, nadával, kritizoval. Kdo to chtěl jinak, pomáhal, usmíval se, zachoval klid a přijímal věci tak, jak jsou.

Jiná obecná pravda říká, že vidíme jen to, co chceme. Na co se zaměřujeme. Já svůj radar dál směruji tam, kde jsou věci dobré.

Moje pravda říká, že Egypt není bezmocná a politováníhodná (ne)země. Naopak je to místo plné solidarity, víry v život a laskavosti.

Jsem ráda, že tu můžu žít. Užívat si slunce, učit se chápat a cítit věci doposud nepoznané. A na oplátku mu alespoň dát něco ze-mě.


(Pokud byste i vy rádi dali něco ze sebe, můžete se zapojit do mého projektu Egypt nosím v srdci buď koupí nebo mi pošlete svůj návrh, jak byste rádi vypomohli a třeba něco vymyslíme. Různými způsoby se již zapojilo i mnoho lidí, kteří s Egyptem mají pramálo společného. Přesto to vnímali jako příležitost pomoci světu a tím i obohatit sebe. A za to jim děkuji z celého srdce, stejně tak jako všem egyptským fandům, kteří se už stali naší součástí.)











0 zobrazení

Kontaktujte mne

© by Alena El Bakr. Proudly created with Wix.com

  • Facebook - Black Circle