MDŽ jinak

Tisíce článků a příspěvků na sociálních sítích dnes oslavují MDŽ... A je s podivem, že téměř žádný, se nepozastavuje nad tím, co oslavované ženství vlastně je.

Všechny dámy by rády dary, ať už hmotné nebo v podobě pozornosti a ty, které nějaké dostaly, je vystaví na odiv světu. A tím končí oslava žen(ství). Případně končí větou: ,,Ten můj blbec zase nic nepřinesl." (Odposlechnuto v kavárně.)

Zajímalo by mě, kolik žen se zeptalo sebe samých, za co by vlastně ty dárky a pozornosti měly dostat. Jak se staví k sobě, jako ženě, a rolím z toho vycházejících?

Abych jenom nepovídala, zeptala jsem se sebe.

Zjistila jsem, že být ŽENOU, je pro mě každým den snazší, přirozenější a pohodlnější, i když v minulosti tomu tak nebylo. Cítila jsem se dobře v mužských kolektivech a totálně popírala principy ženství.

Co mi to přinášelo? Boj s vlastními emocemi. Potlačení přirozenosti. Stres. Pocity nedostatečnosti. Nepochopení sebe samé - po stránce fyzické i mentální.

Statečně jsem od sebe odrážela všechny signály těla i duše, hladila si ego a plácala se po ramenou, jak to zvládám. Jak dokážu všechno, co chlap.

Dokázala jsem si ledacos opravit, materiálně zabezpečit sebe i dítě, bránit vše, co bylo třeba... A nosila jsem ty kalhoty fakt hrdě. Platí to nejen v přeneseném slova smyslu. Protože můj šatník poměrně dlouho neobsahoval žádné šaty a sukně. Bylo mi to zkrátka cizí. V podstatě jsem opovrhovala každou "pipinou", co sedí doma a jen se válí u plotny.

Vzpomínám si na pocit, kdy mi můj syn řekl, že jsem nejlepší "mámotáta". Připravila jsem totiž buřty na opékání, naštípala třísky, zapálila oheň...

MÁMOTÁTA? V té době nebylo zbytí. Máma, která sama vychovává syna, nemá při sobě mužské vzory a nechce vychovat holčičku, musí být trochu i táta. Ale tenkrát mi došlo, že i když to sama všechno zvládnu, dělat to nechci. Že jsou zkrátka věci, které bych dělat nemusela. Nebo bych mohla dělat jen pro potěchu. Ne z nutnosti. A že by bylo sakra příjemné, sedět občas u pletení a být ta "pipina".

Vzala jsem to za své a jala se hledat své ženství. Musela jsem se podívat do očí vlastnímu nepřijetí se i svým chybám, které z toho plynuly. A nebyl to občas pěkný pohled. Koupila jsem si první sukni, první šaty...

Začala jsem hledat, za co si sebe vážit jako ženy a proč mít v úctě muže.

Učila jsem se hledat svou sebehodnotu tam, kde byla má přirozenost. Milovat tu svoji část, která chtěla pečovat a být opečovávána. Zjistila jsem, že pokud si těch osob s pindíkem začnu trochu víc vážit, začnou se ke mně chovat jinak.

Najednou kolem mě nebyli jen ti, kteří se otočí za každou sukní. Ale i tací, kteří ctí rodinu a milují a chrání své ženy. A najednou jsem ve svém okolí snesla i růžovou barvu.

Zjistila jsem, že být ženou ničemu nevadí. Přijde vám to bizardní? Možná je. Jenže v naší společnosti je to poměrně běžné.

Žena, žijící v pohrdání k mužům a v neúctě ke své vlastní podstatě. Taková ta silná holka, co nikoho nepotřebuje a pořád se usmívá. Chuck Noris v sukních. Kolik takových jich v okolí máte?



Prošla jsem svoje vzpomínky opravdu pečlivě a dnes je tu určitě nebudu všechny psát.

Zato bych ráda vyzvedla jednu myšlenku: Být ŽENOU, mi častokrát pomáhá můj MUŽ.


MUŽ, který vytváří prostředí, kde si mohu dovolit být ženou. Muž, který zná svou hodnotu, své místo a má své hranice. Takový, který přežije moje nálady, a když se přeženou, pokusí se porozumět. Ten, který vyhledává moji péči a dokáže ji ocenit. Stabilní muž, zvládající cykličnost své ženy (aniž by to věděl :D )

Díky tomu jsem se dokázala naučit, jak si postavit své hranice a jak dát najevo své potřeby bez boje. Jaké že potřeby to vlastně mám. Jako máma, jako žena... Je vtipné, že jsem na velkou část toho všeho musela přijít v zemi, kterou mnozí považují za ženám nehostinnou. Viva #Egypt.


Můj dnešní dárek k MDŽ je především tohle uvědomění, a tak po dlouhé době píšu článek. Abych ho mohla postavit na odiv světu, a aby (možná) přivedl ženy i muže k myšlenkám na to, co z nich ženy a muže dělá. K úvahám o tom, co pro svoji drahou polovičku dělají tak, aby mohl/a svým rolím dostát.

Tak co dámy/pánové jak jste na tom?





278 zobrazení

Nenechte si nic ujít a registrujte se

© by Alena El Bakr. Proudly created with Wix.com

  • Facebook - Black Circle