Milá Smrti

Smrti, drahá přítelkyně,

poprvé jsi do mého života znatelně vstoupila, aby sis odvedla mého dědu. Bylo to zvláštní. Díky rodinným poměrům pro mě nebyl člověkem, se kterým bych trávila hodně času. Ale už v dětství jsem vnímala rodinné vazby jako důležité a dědu jako velkou rodinnou autoritu.

Některé okamžiky, mám stále živě před očima. Jak sedí můj táta v křesle, ruku přistiknutou na očích a celá jeho osoba vyzařuje neskonalý smutek. Máma bez velkých emocí sděluje:,,Děda umřel, tak nech tátu napokoji." Nikdy předtím jsem z táty necítila takovou bolest a zároveň snahu zakrýt, co se v něm odehrává.

Při posledním rozloučení mi byla obrovská zima. Mrzly mi palce u nohou. Mráz umocňoval atmosféru tragedie jedné rodiny. Nemusím moc vzpomínat, abych znovu slyšela bezmocné vzlykání svojí babičky a viděla stékající slzy na tvářích mé tety. Když se rakev pomalu spouštěla k uložení, poskočila na popruzích a ten zvuk se hluboce vryl do mého srdce, stejně jako babiččin bolestný výkřik.

Jako malá jsem nebyla hodna rozprav o smrti a účasti na ostatních rituálech. Odešla jsem k druhé babičce společně s mámou. Z očí mi tekly slzy a uvnitř jsem cítila prázdno a bolest, jakou ještě nikdy. Reakce mojí babičky pro mě byla překvapivá:,,No tak už neřvi, vždyť jsi ho sotva znala. A vypij ten čaj." Máma jen mlčela a souhlasně kývla. Nepochopení a odmítnutí mojí bolesti mě zaskočilo a zmrazilo můj smutek. Zaryl se ještě hlouběji, jen ty slzy přestaly téct.

Tenkrát jsem tě nevnímala jinak než bolest a nespravedlnost a ačkoli u nás doma byla víra v Boha tabu, prosila jsem ho v duchu, aby dědu přijal a ochránil. Nebylo s kým promluvit. Táta trpěl. To se nehodilo. Máma a babička s mými pocity nesouhlasily. A celá ta tíha zůstala jen na mně. Na křehké dětské duši a roztěkané mysli. Jenže čas je mocný. Ačkoli vzpomínky zůstanou hluboce ukryté, už nechodí každý den. Dokonce ani každý týden... Jako děti rychle rosteme a máme spoustu svých starostí.

Dospěla jsem. Stala se mámou. Prošla mnoha zkouškami a začala se cítit silná. Pokud síla docházela, byl tu stále někdo, kdo mě vyslechl. Kdo neodmítal můj pláč a rozrušení. Kdo pochopil. Byl to táta. A v tom jsi přišla podruhé.

Odvedla jsi ho bez zeptání. Ani jsme tě neviděli přicházet a najednou... Najednou tu táta už nebyl.

Přinesla jsi s sebou mnoho starostí a zařizování a dva svoje společníky.

#Bolest a #Zármutek. Ty ses ani neohřála, ale ti dva zůstali. Drželi mě v sevření a nechtěli se pustit. Občas si pozvali své známé. #Strach, #Zoufalství, #Nepochopení...

Během vyřizování všech formalit, jsem fungovala v jakémsi záložním modu. Pozorovala jsem událost, lidi, přehrávala si, co je potřeba zařídit a to všechno mi pomáhalo si podstatu nepřipouštět. Ráno jsem si oblékla černé věci a večer se převlékla do černého trička. Až když všechno skončilo... Oznámení rodině, mše, rapatriace, pohřeb... potom přišel ten šok. Kruh se uzavřel. Najednou nebylo co dělat a všude byly patrné tvoje stopy. Já ležela ve sprše pod proudem vody a přes svíravou bolest znovu mluvila k Bohu. Tentokrát jsem děkovala, že tatínek netrpěl dlouho a prosila za jeho ochranu. Prosila za sílu pro sebe, abych byla schopná pustit jeho duši tam, kam vede její cesta.

Nebylo v mém životě předtím větší bolesti. Jenže sprcha se musí vypnout a #život se musí žít dál. Začala jsem o tobě mluvit s lidmi a děsilo mě, že někteří se s tvojí návštěvou vyrovnávají desítky let. To jsem nechtěla! Začal tedy proces přemýšlení a přijímání, který asi stále probíhá. Ale po všech hovorech se sebou samou, po všechn článcích, které o tobě povídají a po všech příbězích různých lidí, kteří se mnou sdíleli svou bolest, už mě neděsíš.

My v Evropě o tobě radši ani moc nemluvíme. Děláme, že neexistuješ. Zkrášlujeme se, oddalujeme stárnutí. Snažíme se být věčně mladí a nemyslet na to, že nás jednou navštívíš znovu a budeme to my, kdo s tebou odejde. Budeme to my, kdo za sebou nechá rodinu. Kdo bude pokračovat po jiné cestě, než je ta tady na Zemi. A přitom bychom to měli být my – rodiče – kteří předáme našim dětem moudrost vyrovnání se s tvojí návštěvou a přijetím tebe, do našich životů.

Někteří lidé tvrdí, že protiklad zní ŽIVOT a #SMRT. Ale tak to přece není. Protikladem je ZROZENÍ a SMRT. Ty jsi konec. A zároveň i začátek. A života nejsi protikladem, nýbrž jeho součástí.


Některé kultury tě oslavují a vůbec neberou tragicky, jiné zřizují speciální obory zabývající se vyrovnáním se s #traumaty, která nám způsobuješ.

Přemýšlela jsem, proč s tebou máme takový problém. A myslím si, že ten problém vůbec nejsi ty. Jsme to my. Neumíme přijmout sami sebe. Jak bychom potom mohli přijmout Smrt? Jak bychom se ti mohli podívat do očí a říct: ,,Jdeme, žil jsem tak, jak jsem nejlépe uměl. Jsem připraven." Odsouváme svoje problémy, nedržíme se svých zásad, opomíjíme naše touhy a zapomínáme naše sny. Nevážíme si svého úsilí ani práce ostatních, rodina stojí v pozadí a čeká. Čas pro sebe nahrazujeme honbou za čímsi. Protože tak se to přece dělá. Od dětství jsme učení být součástí systému, který potlačuje do ústraní to, co opravdu jsme. Ne život. Jen běh a mamon. Nad svým vnitřním hlasem jsme dávno zlomili hůl a hlas srdce nahradil pragmatismus.

,,Je přece tak bláhové strávit odpoledne s dětmi, když mám tolik práce! Vždycky jsem chtěla být malířkou, ale kdo ty moje plácanice koupí. Prodavačka má přece stálý plat."

Děláme věci bez radosti, v zrcadle se upravujeme, abychom se na sebe mohli usmát a neviděli to pravé. Naše pravé Já, pro které potom přicházíš, nenecháme vůbec spatřit světlo světa a potom se cítíme zaskočeni. Nenávidíme tě! ,,Proč jsi přišla? Proč nám bereš náš čas, když máme tolik co na práci?!" A co je vlastně to tolik, to ani sami nevíme. Jen nám tváří tvář Ti stojíc naše pravé Já poví, že jsme promarnili náš život. Protože naším úkolem tady na Zemi bylo jen přijmout sami sebe a poslouchat své srdce, které nám ukáže cestu naší duše.

A tak Ti, drahá smrti, děkuji.

Děkuji Ti, že jsi přišla do naší rodiny. Protože jsi mou inspirací. Jsi jedním z mých motorů. Ukázala jsi mi směr a mému dědovi a tátovi jsi dala nový začátek. Oddělila jsi naše cesty, protože jejich úkol tady už skončil. Náš společný pozemský čas vypršel. Spravedlivě jsi vykonala svou práci a od nás nebylo fér se ptát proč a mít na tebe vztek.

Děkuji Ti, za to zrcadlo, které s sebou nosíš. Ve kterém uvidíme svoji duši a život ve vší upřímné syrovosti.

Děkuji Ti, že nám ho nastavíš a řekneš:,,Tohle jsi ty. Líbí?" Je jen na nás, jestli oči zavřeme nebo si pohlédneme do tváře. Nekráčíme-li cestou naší duše, dusíme-li svoje touhy a žijeme v přetvářce a neupřímnosti ke světu i sobě, čeká nás nepěkný pohled. Ale pokud si sami sebe prohlédneme s klidným úsměvem a řekneme:,,Ano, to jsem já." Jsme připraveni Ti kdykoli říci:,,Vítej." Protože víme, že jsme na správné cestě. Nalezli jsme vnitřní klid a dokázali jsme otevřít srdce životu tak, jak si to přála naše duše. Nalezli jsme sebe. Žili jsme beze strachu z chyb, beze strachu z konce, protože jsme každý den udělali to nejlepší, co jsme mohli.

A tak tedy VÍTEJ ... Vítej v mém životě, už mě neděsíš, protože vím, že o mě i o všechny z nás, bude postaráno přesně tak, jak je nám třeba.

176 zobrazení

Nenechte si nic ujít a registrujte se

© by Alena El Bakr. Proudly created with Wix.com

  • Facebook - Black Circle