Vánoční příběh

Na #Vánoce, dnes už třeba říci loňské, jsme se s rodinou přepečlivě připravovali.

Především tedy já a Tarzan. Náramně se nám hodily do našeho domácího vzdělávání a nedostatku času, protože vyprávět Vánoční příběh můžete i při přebalování. Lepit papírový řetěz zvládne Tarzan sám a ozdoby z pomeranče smetou jednou činností i dopolední svačinku. Nebyly by to však Vánoce egyptské, kdyby všechno nedopadlo jinak, než jsme plánovali :)

Vysnili jsme si klidný rodinný čas. Tarzan se chystal (ostatně jako obvykle) na rybaření. Na Štědrý večer má být přece ryba, takže to by bylo, aby nebylo. Prostě si ji uloví. Já se viděla u pohádek s miminkem na klíně.. Nohy hore a pusa plná cukroví.. Alespoň dva dny.. Ach... Jasmínce to bylo všechno trochu jedno a táta, kterému stále uniká duch Vánoc, se těšil, že budeme mít všichni co dělat a necháme ho v klidu.

Já nakonec ještě třiaadvacátého šůrovala. Ačkoli mi běžely hlavou všechny poučky o tom, jak se Ježíšek narodil v chvílku, a že na Vánoce chodí právě Ježíšek a ne hygiena, stejně vítězila touha ten běžný chaos trochu zorganizovat a více vyzdobit. Tarzan šílel, protože ztratil oblíbenou návnadu a protrhl podběrák, táta radši zdrhnul do práce a Jasmínka? Té to bylo zase trochu jedno. :)

V tom všem shonu nastal onen velký den. Štědrý den. Oproti předpokladu odjel táta ráno pracovat, Tarzan odmítl rybaření. Nemá přece tu nejlepší návnadu! Jasmínka... však víte. Do salátu chyběl hrášek a jestli bude ryba, bylo ve hvězdách.

A já? Já na to všechno koukala lehce zklamaně a překvapeně.



Ale aby nebylo všechno ztraceno, ozdobili jsme stromeček a pustili si pohádku. Pravděpodobně Vánočním zázrakem ji Tarzan shlédl celou. Potom se vydal v poklidu alespoň přepočítat umělé žížaly a červy a nakonec z toho radši usnul. V pět odpoledne, kdy už se sociální sítě začaly plnit fotkami šťastných dětí, jsme zjistili, že se táta opozdí a přijede kolem osmé. Takže začal čas protahování. Ještě tohle jsme museli a tohle jsme museli, aby už opravdu přišel. Naaranžovali jsme se pod stromeček a vyblejskli povinné selfíčko.





Z osmé se stala devátá a já se ze zoufalství pokusila znovu aranžovat slavnostní tabuli.

Když jsem došla k salátu, Tarzan mě bedlivě pozoroval. Z posledních sil jsem vyprávěla další a další příbeh o Vánocích a salát nandávala na talíř ve stylu ,,Na kopečku v Africe"... jsme v Africe? Takže co... Nebyl by to Tarzan, kdyby salátové usílí neokomentoval. ,,To ale neděláš moc dobře. Nevšimla sis, že jsme v Egyptě? V EGYYYPTĚĚĚĚ!!! Musíš udělat pyramidu!" Protože jsem pořád ještě potřebovala pět minut, začala jsem pokus o pyramidu ochotně plácat.

Nakonec jsme se v půl desáté, kdy Tarzan už sotva viděl přes padající víčka, dočkali příjezdu táty i s rybou. Pánové se společně přečesali, navoněli a kdo ví jak ještě vystajlovali a usadili se k dlouho očekávané večeři, která se čtyři hodiny připrovala a za rekorních 5 minut byla ukončena. Táta měl totiž cestou špagety a během jídla se na nás jen spokojeně usmíval. Asi ho těšilo, že tak hezky papáme. A Tarzan měl už všech vytáček dost a spřádal domněnky o tom, jak asi bude doručovat dárky malý dítě a už už propadal panice, že prostě žádné dárky nebudou. Nejvyšší čas vypravit mužskou část domácnosti na průzkum, jestli Ježíšek náhodou není někde v okolí. Nikdy bych se byla bývala nenadála, kolik otázek a teorií na téma ,,Jak to vlastně dělá" se dá během obouvání tenisek vyslechnout.

Dál už všechno pokračovalo klasicky.

Překvapení, úsměv, radost a rozbalování. Nejlepším dárkem, byly podle předpokladu, nové návnady a všechen ten zvláštní únavně chaotický cirkus skončil spokojenými spícími dětmi.

,,Tak takhle jsi to letos chtěla?" zeptal se táta a z jeho očí zářily jiskřičky dětské radosti, jak se to všechno krásně povedlo.

,,Takhle jsem to chtěla?" ptala jsem se sama sebe. V první chvíli mi proběhlo hlavou: ,,Cože?! Takhle jsem to přece vůbec nechtěla! Co je to za otázku?!" a potom jsem se usámala, spokojeně kývla, zavřela dveře pokoje, kde spaly naše šťastné děti, objala manžela a poděkovala mu za vynaložené úsilí.

A víte co? Všechno bylo v pořádku. Byly to prostě Vánoce, jako z filmu, kdy se celou cobu něco nedaří a nakonec je to lepší, než by kdo čekal. Mně totiž v jedné vteřině, během pohledu na ty oči našeho táty a spící ratolesti, úplně všechno došlo.

Já tady dva měsíce všechny upozorňovala, jak budou Vánoce a co se musí připravit. Valila šrouby do hlavy nejen sobě, ale i tomu chlapovi, který to přece vůbec nemůže niterně prožívat tak jako já. Vždyť jako dítě Vánoce nezažil.

Vysvětlovala jsem synovi, jak jsou Vánoce ne o dárcích a věcech, ale o rodině, až jsem na to sama mnohdy úplně zapomínala. Kdybychom byli v Česku, asi by mě to semlelo ještě trochu víc. Jsem tedy ráda, že všechno probíhalo vzdáleně od pravého shonu.

Z čeho pramení tyhle naše stresy? Z očekávání. Z očekávání něčeho velkého. Máme přece tolik krásných vzpomínek! Speciální den, kdy se dějí jen krásné věci a všichni jsou milí, šťastní a spokojení. Určitě to tak být může, ale taky nemusí. Zvláště není-li venku sníh, který pamatujete z dětství, pod stromkem nebude dárek, který jste si pro děti vysnili a jedna část vaší rodiny je za mořem a druhá vůbec neví, co jsou to Vánoce.

Jako dítě jsem na Štědrý den mívala horečku. Tolik jsem se těšila na ten zázrak. A je to právě ten zázrak, který mě, i teď v dospělosti, přiměje očekávat. Pocity, které se ke mně po léta vrací, aniž bych si toho byla vědoma.

Vánoce jsou fajn.

Miluji pohled na svého syna, když má nadšení ve tváři. Pokaždé se mi hrnou slzy do očí. Ale každý rok přišla pochybnost. ,,Je to takhle správně? Bylo to dost? To velké WOW?" stejně jako přímo položená otázka mého muže. ,,Takhle jsi to chtěla?" Jako by vytáhl trn a já si mohla po letech vydechnout. Vidět úžas jiného člověka nad tím, kolik lpíme na tradici, je k nezaplacení. Uvědomila jsem si, jaké štěstí máme a kolik můžeme dětem dát. Hlavou mi proběhly obličeje tolika dětí, jež jsou mi blízké, ale Vánoce neznají. Celoroční předávání maličkostí, pastelek a plyšáků, provázené radostným křikem poskakujících prcků, jejichž jedinou hračkou je sourozenec. Odehrálo se ve mně snad milion pocitů a já najednou věděla, že příští Vánoce už budou úplně jiné. Pořád na nich bude záležet, ale už mě nebude trápit ta tíha, aby bylo všechno perfektní. Už nebudu smutná, když něco nevyjde. Proč? Protože tahle jedna manželova otázka dokázala odstranit břemeno očekávání, které s sebou pro mě Vánoce nesly.

Jak řekl Tarzan:,,Já vím, že ty návnady byly pod postelí už dlouho, ale stejně jsem rád, že je Ježíšek konečně přinesl." Celou dobu to věděl, ale stejně věřil :)

Letos mi bude stačit věřit, že ať jsou Vánoce jakékoli, jsou dobré. Protože víra a hlavně o Vánocích, je vždycky nejvíc.

Tak Šťastné a veselé... za pár měsíců tu jsou :)

0 zobrazení

Kontaktujte mne

© by Alena El Bakr. Proudly created with Wix.com

  • Facebook - Black Circle